Vím proč ho miluju

Všichni si sebou neseme věci z minulosti. Ať už chceme, či nikoliv.

Když rok a půl jste s někým a on o Vás nemluví ani jako o partnerce, ani neužívá onoho výrazu: „chodíme spolu“, tají Vás před společnými přáteli a nikdy (NIKDY!) neřekne ani jedno slovo o tom, zda pro něj máte větší cenu než vzduch, najednou se vážně divíte (příjemně), když někdo řekne: "...vím, proč s Tebou chodím…" "...jsi moje ženská…" "...jsem Tvůj chlap..." nebo ono kouzelné "Miluju Tě…"

To si pak vždycky říkám, že můj muž je nejbáječnější chlap na celém světě. A to už vůbec nezmiňuju, jakým způsobem mi dokáže udělat radost.

Když například vybral za náhradní vůz od servisu moje milované auto (které jsem nikdy předtím neřídila a pořád o něm jen melu)…, nebo když jsem ztratila oblíbené náušnice… šel a pořídil ty nejpodobnější, co mohli být…. Když…

Je prostě semnou a já vím, že je. Není to o tom, že vedle někoho kráčím a vůbec nevím, jestli o mě ví i ta druhá strana…